Pokud jste se nějakým řízením osudu dostali na tyto stránky, vězte, že už sem nové texty nepřibývají.
Nový blog téhož autora je na: http://kutil.bloguje.cz
Kompletní vzpomínky na školu jsou na: http://www.nadoubravce.cz/vzpominky
...jak ten čas letí. Nejen jak rychle uběhl od doby, na kterou tady vzpomínám, ale také, co vody už odteklo od posledního příspěvku...
Co s tím dělat? Jak ten čas trochu přibrzdit?
Výběr z blogování, které bylo na čas přerušeno...
Tohle a mnohé jiné je na http://www.nadoubravce.cz/vzpominky
1. září 2005
V libické škole nás v první třídě učil pan řídící. Jmenoval se Alois Brtek. Říkalo se mu takhle postaru a nikomu to nepřipadalo divné. Možná opravdu byl ve funkci řídícího učitele, neboť škola neměla víc než tři kantory. Jeho dcera Jana pracovala ve školce, ale mě, myslím, neměla, protože si na ni v této souvislosti nedokážu vzpomenout. Stejně tak si ale neumím vybavit svůj vůbec první školní den v životě.
Vím však, jak jsme se učili psát. Pan řídící nám do sešitu s širokými řádky předepsal svislé nakloněné čáry a my jsme v nich potom pokračovali. Později čáry nahrazoval písmeny. Zpočátku jsme ho napodobovali tužkou, potom přišlo na řadu namáčecí a nakonec plnicí pero. Nemáčecí pero sestávalo z dřevěné násadky a zasouvacího kovového perka. Nejvíc se mi líbilo rozlévání inkoustu. Ještě dnes cítím jeho vůni. Na sešikmených lavicích jsme nahoře měli rovinku a v ní plechové šoupátko, pod nímž se skrývalo uchycení pro inkoustovou láhvičku. Pan řídící vždycky čas od času odněkud vyndal velkou láhev plnou temně modrého inkoustu – láhev asi litrovou, ale já ji mám dodnes před očima jako láhev obrovskou -, my jsme si ty naše malé láhvičky z pod šoupátka vyšťourali, postavili je na plošinku, pan řídící chodil mezi lavicemi a umně doléval. Násadková pera jsme používali kvůli tomu, abychom se naučili držet správně jakýkoliv psací nástroj a abychom s ním do papíru neryli coby přičinliví zahrádkáři. S násadkovým perem to totiž nešlo. Buď se hrot rozjel jako nožky lehkých žen, anebo se nám podařilo udělat čáru přes několik listů. O kaňkách raději ani nemluvě.
Plnicí pero už byl pokrok. Jmenovalo se příznačně Žák, mělo červené nebo zelené plastové víčko a stejně tak barevný šroubovací kryt na pístek, kterým se do průhledného těla natahoval inkoust.
Za svůj školní život jsem spotřeboval mnoho plnicích per. Občas jsem je zřejmě používal i k jiným účelům, než ke kterým byla určena. Třeba k vyrývání srdíček do vrchních desek školních škamen. V dospělosti jsem pak dostával i takzvaná pera luxusní, neboli značková, ale musím popravdě konstatovat, že nepsala o nic lépe než staré dobré Žáky.
A v osmé či v deváté třídě nastoupila velká éra propisovaček, protože se u nás začaly masově vyrábět a prodávat a protože je někteří kantoři tolerovali a jiní oficiálně povolovali. Zbytek tvrdil, že nám kazí rukopis (ty propisky) a že v jejich hodinách jen přes moji mrtvolu (tedy přes jejich mrtvolu).
Svůj vůbec první školní den si tedy vybavit nedovedu. Jen mně utkvělo v paměti, že jsme veškeré školní pomůcky dostali zdarma, včetně koženého, světle hnědého, podlouhlého penálu, který se zapínal na jednu patentku, otevíral jako psaníčko a v jehož útrobách byla tři gumová poutka na tužky, jedno větší na gumu a v postraní chlopni kapsička na perka. Dostali jsme červený slabikář a žlutou početnici, učebnice, které jsme nemuseli vracet jako ty v dalších ročnících, rozdávali jsme si sešity, pravítka, tužky...
Jen brašnu na záda jsme si museli přinést z domova.
2. září 2005
Od dob legendárního rakousko-uherského mocnářství dodnes se v našich školách udržuje zvyk věšet na čelní stěny učeben hlavy státu. Moji laskaví čtenáři mi rozumějí, myslím samozřejmě portréty, zarámované a za sklem, co kdyby na ně kálely mouchy. Kolem osmašedesátého tam relativně dlouhý čas visel pouze barevný státní znak, protože tím jednak dávalo kantorstvo na vědomí, co si o socialismu myslí, a potom byl také zrovna odstoupen Antonín Novotný a Ludvík Svoboda teprve čekal na zvolení. Nevím, na které škole, ale už jako novinář, zažil jsem čistě náhodou, jak svědomitý školník při výměně státníka otevřel zezadu obraz, aby vložil fotografii Havla, a tam se tísnily snímky Beneše, Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Svobody a Husáka...
Divný zvyk. Nutit děti, aby se denně koukaly na staré, šeredné, vypelichané chlapy. Není to nějaká úchylka?
3. až 5. září 2005
O libické pouti je už v šest večer tma. Tohle přísloví jsem si vytvořil v době, na kterou tady vzpomínám, a užívám je dodnes, ačkoliv to vlivem letního času není pravda. Nebyla to pravda ani tenkrát, šlo o umělecké vyjádření pocitu. Básník tím chtěl říci, že když se v uvedenou hodinu slunce skloní k západu, padne na něj smutno. Z právě končícího krásného pouťového dne. Co snědeno mělo být, je skoro snědeno, ale občas se dá ještě někde něčeho uždibnout nebo usrknout z nedopitých štamprliček, návštěvy se rozjíždějí k domovům, stánkaři sklízejí své zboží... A člověk musí druhý den do školy.
Když libická pouť vyšla mimo prázdniny jako letos, chodívaly s námi do třídy děti světských, kterým jsme říkali komedianti. Minimálně alespoň týden, než se jejich rodiče i s kolotoči a maringotkami přesunuli jinam. Tyto spolužáky jsme pokaždé obdivovali. Byli totiž většinou starší, než nakolik jejich věk odpovídal postupnému ročníku, nosívali si na hodiny šíleně opotřebované učebnice a učební pomůcky, ale hlavně – byli super oháknutí a děsně toho věděli o životě. Zprostředkovávali nám vlastně spojení s opravdovým světem. Jako kdysi krajánci. A nezřídka nás poučovali i o věcech, o kterých si dospělí mysleli, že na ně máme ještě dost času. Také nás před nimi důsledně varovali. Veskrze zbytečně. Vzpomínám na jednu dívenku jak úhel černovlasou a černookou. Kolik mi tak mohlo být, třetí, čtvrtá třída?
A jen tak pro pořádek - v Libici nad Doubravou, vesničce skoro střediskové, obci, která chce být městysem, ale bez vysokorychlostního internetu, je v pondělí po první zářijové neděli posvícení. Tedy dnes. Tedy chutě do husičky, knedlíčků a zelí, pívečko k tomu. Tedy – z železnohorských lesů jsem si včera přivezl houby, dám si tudíž smaženici a minerálku, protože se prý na ně nesmí alkohol a protože mám na ně chuť. Posvícení neposvícení.
6. září 2005
V libické škole jsme dostávali učebnice na začátku školního roku. Malečtí učitelé však byli prozíravější a knihy pro příští ročník nám do opatrování dávali těsně před vysvědčením ročníku předchozího. Měli jsme je tak přes prázdniny doma a škola se zbavila starostí se skladováním.
Rozdávání učebnic se mi vždycky líbilo. Na konci každé knihy byla asi šestiřádková tabulka, do které žák zapsal školní rok, svoje jméno a poznámku o stavu. Nezřídka tam stálo: Salátové vydání.
Jakmile jsme tu kterou knížku obdrželi (rozdávali jsme si je, čili houfně do kabinetu nebo do vyšší třídy, tam nabrat štos a pěkně každému na lavici), hned jsme se zajímali, kdo ji měl před námi a závistivě pokukovali po sousedovi, na kterého se usmálo štěstí, neb směl opatrovat relikvii po nějaké školní osobnosti. Docházelo k vekslu, nezřídka k násilnému zabavování, což se neobešlo bez tahanic, případně bez několika ran do hlavy předmětem doličným, takže pak logicky následovalo upřímné divení: "A soudružko učitelko, já jsem dostal tu matematiku velmi poškozenu. Stránky létají prostorem. Prosil bych vyměnit."
"Nojo," zabrumlala si kantorka pod vousy, "jako bych kolegovi třídnímu neříkala, aby si učebnice zkontroloval dříve, než je od žáků vybere."
Celé to zřejmě mělo fungovat tak, že když se tabulka zaplnila, byla učebnice vyřazena z oběhu a nahrazena novou. Leč ne vždy se tak stalo. Další jména se objevovala i pod ní. Bývali jsme šetrnými žáky, svých knih jsme si vážili a pečlivě je opatrovali. Však nás k tomu také učitelé vedli. Vzpomínám na nižší ročníky, kdy jsme se učili na každou učebnici vyrábět obal, někdy stačily noviny, jindy jsme použili voskovaný papír, který pochopitelně vydržel déle. I dnes mám občas chuť si takhle zabalit knihu, kterou právě čtu. Snad bych to ještě uměl. Připadala by mi osobnější, důvěrnější, byl bych blíž jejímu obsahu... Trošku cvokárna, že? Zrovna se prokousávám Dějinami židovského národa od Paula Johnsona a nevím, jaký papír bych musel sehnat na obal, aby to bylo stylové.
Ve vyšších ročnících se už daly koupit průhledné i neprůhledné plastové obaly, které se lehce navlékaly, ale nedalo se na ně kreslit.
Rozdávání nových učebnic se mi líbilo i proto, že jsem mohl odhalovat tajemství, dychtivě listovat a nedočkavě hledat, co mě v nastávajícím školním roce čeká. A vždycky jsem si říkal: "Tohle že se budu muset naučit? To nemyslej vážně!" Abych před vysvědčením jen tak ledabyle prohodil: "Tohle že jsem se naučil? Takové samozřejmosti!"
8. září 2005
Předevčírem jsem tvrdil, že jsme byli šetrnými žáky a svých učebnic jsme si vážili. Trošku jsem přeháněl, přiznávám. Často jsme knihami mlátili po hlavě spolužáky,
stejně často jsme je používali jako létající talíře, přičemž třída byla vesmírem, a s jakou razancí jsme je házeli do aktovek vždy, když skončila hodina, raději nechám bez komentáře.
A přitom už Jehuda ha-Chasid ve dvanáctém století své žáky nabádal: "Člověk nemá knihami bít jiné učence nebo je po nich házet." A jeho vrstevník rabi Moše ben Maimon k tomu dodával: "Člověk by se měl chovat tak, aby dělal čest svým knihám."
Šetrní jsme však museli být ke svým školním brašnám. A to doslova. Během devítileté docházky jsem vystřídal dvě (!) tašky. Od první do páté třídy jsem na zádech nosil klasickou koženou aktovku s typickým designem té doby, od šestky do devítky jsem si vystačil s botaskou.
Vyráběl ji národní podnik Botas. Byla módní, ale nepraktická, protože se nosila na dlouhé kšandě přes rameno. Podobnou měli skoro všichni spolužáci. Proto má naše generace křivou páteř.
Ta dnešní ji mít pokřivenou nemůže, což ostatně vidím na svém synovi, který mění školní baťůžek co půl roku.
Díky slohovému sešitu z deváté třídy, který se mi podařilo najít, vím, jak moje brašna vypadala. Šlo o popis předmětu. Cituji se: "Taška normální velikosti má tvar obdélníka. Je vyrobena z černé umělé koženky a uvnitř potažená červeným plátnem. Rozevřením se dělí na dvě části, jež jsou spojeny po bocích koženými výstužemi tak, že při otevření víko se dnem svírá ostrý úhel. Brašna stojí na čtyřech velkých pozinkovaných nýtech. Vnitřní prostor dělí středová přepážka, v níž je zipem uzaviratelná schránka, na poloviny.
Vrchní (víko) ještě vylepšuje všitá kapsička. Celou tašku lze uzavřít dvěma pozlacenými zámky, mezi nimiž pevně drží rovněž dvě kožená, hranatě tvarovaná ucha. Brašna se nehodí na běžné nákupy a používá se především do zaměstnání nebo do školy."
Paní učitelka Poděbradská mi za tuto slohovou práci dala dvojku. To tedy nevím proč? Taková nespravedlnost. Co by chtěla od patnáctiletého kluka? Asi to poženu do Štrasburku a budu požadovat rehabilitaci...
9. září 2005
Prezident dnes podepsal zákon, který zakazuje kouřit ve školách. Chudáci žáci.
My jsme v jejich věku kouřili lípy nebo partyzánky. Nemyslím stromy ani příslušnice lesních oddílů, přesně takhle se totiž jmenovaly cigarety. Byly po deseti kusech v jednoduché nažloutlé papírové krabičce, která se nejčastěji otevírala z boku. A byly bez filtru. Nekupovali jsme si je, šťastnější z nás je doma brali otcům. Potají, po jedné, po dvou, aby nikdo nic nepoznal a aby si užil i kamarád. Třeba já, protože naši bohužel nekouřili.
Stejně šlo jen o ojedinělé pokusy. Vzpomínám si, jak jsme na smetišti našli plechovou škatulku na výrobu cigaret. Byla velká jak krabička na mýdlo, když se otevřelo víčko, napnulo se zároveň plátýnko, na které se položil papírek, nasypal tabák, papírek se na jedné straně podélně naslinil, víčko se zavřelo, papírek uvnitř se sroloval a z okénka vypadla cigaretka. Kostrbatá, všelijaká, ale pro nás super. Problém byl, že jsme neměli tabák.
Občas jsme si vypomáhali nalezenými nedopalky, ale hlavně jsme do strojku strkali všechno, co se jen trochu tabáku podobalo. Suché listí i suché kopřivy. Ty hořely stylem fšššt a bylo po kouření. Jednou přišel Luďa Součků s tím, že jeho táta suší na půdě opravdový tabák, pár listů jsme si půjčili, hulili je všelijak, se zanícením a dlouho, ale jejich nedosušenost vykonala své, brácha byl tak zelený a bylo mu tak špatně, že nás přešla všechna sranda. Respektive nepřešla... Naštěstí ten den babička vařila koprovku a uvěřila, že mu poněkud nesedla.
Ovšem tohle je prázdninový příběh. Sem nepatří. Ve škole se cigaretový kouř linul pouze ze sborovny a nikdo z toho nedělal vědu. Natož aby přijímal nějaké zákony.
10. září 2005
Žákovské knížky jsou zajímavý studijní materiál. Ty moje zejména. Kupříkladu 10. září 1969 jsem byl zkoušený z Byzantské říše. Dostal jsem za jedna a zkoušejícím byl učitel Lana. Udivují mě na tom dvě věci. Jednak že jsem už desátý den docházky věděl něco o tomto starodávném státním útvaru, který, jak dnes jen tuším, zanikl někdy v polovině patnáctého století obsazením tureckým vojskem, a potom – na dějepis nás měl pedagog Lana. Na tuhle souvislost si totiž už vůbec nevzpomínám.
Byl to zřejmě odvážný chlapík, neboť v osmé třídě se první zkoušení odehrávalo 16. září (Př. – Tkáně) a v šesté třídě až 30. září (Diktát). Daleko největší ranařkou však byla paní učitelka Poděbradská v deváté třídě, už 6. září si dovolila přijít s desetiminutovkou. Ovšem ze zápisu v žákovské se nedá určit, na jaké téma a dokonce ani z jakého předmětu byla.
Kuriozit lze najít víc: ČJ – kratičká písemná prověrka. To by mě tedy zajímalo, co bych si pod tím měl představit... Nebo: 12/11 Četba textu. Co bych asi tak jiného měl číst? Nebo: 2/12 F – Kilopond (za 3, Cimplová), 22/4 Z – Řeky a jezera SSSR (za 3, Cimplová); hm, Sovětský svaz mi nikdy nešel, ani na střední škole, furt jsem s ním měl problémy, já ho vlastně bojkotoval, nojo, vždyť já už jako dítě byl disidentem... A tady je jasný důkaz: 7/1 D – VŘSR – ozbrojené povstání (za 4, Poděbradská).
A dnešní pointa? Za tři minuty je půlnoc, makám, abych tenhle zápis dneska ještě stihl poslat do sítě sítí. Žákovské budou muset mít pokračování jindy...
11. a 12. září
Mrzí mě, že jsem nikdy nedostal poznámku, která by se stala legendou. Malečtí učitelé to zřejmě nemívali ve zvyku. Když už něco psali, dávali si dobrý pozor, aby se před žáky nezesměšnili, tudíž si důkladně přečetli každý text, který dávali z ruky. Tradovala se akorát průpovídka paní učitelky Cimplové, která ji používala, když někoho chtěla upozornit na jeho poněkud mdlý rozum, a sice: "Prosím, v kabinetu není kůň na obrázku ani vycpaný." Pro pomůcku na přírodopis údajně poslala svého žáka a tohle byl výsledek. Nezesměšňoval učitelku a nebyl písemný, takže nic.
Poznámky nejsilnějšího kalibru, které se mi podařilo ve svých čtyřech dochovaných žákovských knížkách z šesté až deváté třídy objevit, jsou opravdu příznačné: Neměl v pořádku opravu úkolu, proto byl poškole, Poděbradská a Potvrzuji příjem 10 Kčs, Cimplová.
A pak že byla tenkrát škola zadarmo.
Člověk by nevěřil, co kalhotky v autě udělají s dosud normální
a celkem rozumnou ženskou.
Helenin manžel je známý a úspěšný podnikatel Jiří Dvořák. Možná jste o něm slyšeli. Nikdy si nepřál, aby jeho žena chodila do práce. Helenu to zpočátku bavilo, ale po půl roce zjistila, že se jí zmocňuje šílenství. Přistihla se, jak nejméně desetkrát denně utírá prach, ačkoliv na to měli firmu, zboží v obchodech ji už ničím novým nepřekvapovalo, sama na sobě už neměla co zkrášlovat. A na dítě prý je ještě čas, říkával Jiří.
Ten den vstala pozdě, Jiří odletěl na dva dny do Hamburku, bloumala bytem, a pak ji napadlo, že by mohla vyluxovat auto, které zůstalo v garáži. Jiří si ho sice nechává pravidelně umývat v servisu, ale musím přece něco dělat!
Nebyl to šťastný nápad, protože mezi zadními sedadly našla zmuchlané kalhotky. Okamžitě poznala, že nejsou její. Nemohla uvěřit. Měla po náladě. Vrátila se do bytu a dobrou hodinu proležela v křesle. Bezděky vnímala útržky vzpomínek z posledních dnů. Kdy s ní Jiří naposledy spal? Většinou přichází domů pozdě v noci, Helena chápe, má spoustu práce a nechce ji zatahovat do firemních problémů... Co ten smích, když mu volala? Pan šéf? Není tu. Je v terénu. Včera si Jiří pečlivě překontroloval, jaké prádlo mu dává Helena s sebou na cestu, ačkoliv to nikdy předtím nedělal. Auto používá pořád, miloval se s tou čubkou v autě, s Helenou se nikdy v autě nemiloval. Dala si sprchu, jako by ze sebe chtěla spláchnout, že se jí dotýkal. Ale především se potřebovala uklidnit.
"Já mu byla věrná a přitom jsem měla takových příležitostí," povzdychla si.
Ozval se zvonek u dveří, přišel Zdeněk, jejich společný známý. Spíš Jiřího známý.
"Promiň, nechtěl jsem tě rušit, ale přivezl jsem Jirkovi..." začal, ale musel se odmlčet, protože se díval na Helenu a to mu zastavilo myšlenky. Byla v županu a pomalu si povolovala pásek.
"Heleno, neblázni..."
Helena nebláznila, ani nevěděla, co to do ní vjelo, ale musela něco udělat. Snad aby se Jiřímu pomstila. Anebo o tom takhle ani neuvažovala, prostě chtěla, a bylo to rychlé, a bylo to spontánní.
Ani potom neměla výčitky svědomí. Leželi mlčky vedle sebe a oddychovali. Zdeněk vstal, oblékl se a na stolek položil klíče.
"Přivezl jsem Jirkovi jeho auto," řekl.
"Auto?"
"Jo, a beru si svoje... Půjdeš mi odemknout garáž?"
Po dobu prázdnin najdete takové a podobné historky ze života
na http://prosim.webpark.cz
V malečské škole jsme měli učebnu matematiky. Nacházela se v patře, od schodiště vlevo na konci chodby. Neznalý člověk by řekl, třída jako každá jiná. Jenže podél stěny naproti oknům byly vystaveny drátěné modely kvádru, hranolu, kuželu a dalších trojrozměrných obrazců. Snad proto, abychom si je dokázali představit, když už se o nich učíme.
V malečské škole, v téže učebně, jsme ale také měli houbu na mazání tabule. A jestliže byly zmíněné učební pomůcky jednoúčelové, houba se dala použít všelijak. A také jsme ji k tomu používali. Ano, tušíte správně, při jedné z častých bitek houba zasáhla kvádr, hranol, kužel nebo já už nevím co, který vzal za své. Bylo nerozumné vyrábět tyto věci z lehkých drátů a místo sváření je pouze letovat. A ještě je vystavovat v učebně. Učitelé si snad mysleli, že když vytáhnou paty ze třídy, že my budeme způsobně sedět v lavicích, případně lehce mezi nimi korzovat a konverzovat na téma právě probrané látky. Někdy jsem se až divil jejich naivitě. Drátěný 3D nesmysl jsme se samozřejmě pokoušeli spravit, aby nikdo nic nepoznal, ale učitelka, která měla učebnu pod palcem, okamžitě věděla, kolik uhodilo, a tázala se, kdo to udělal, jako by čekala, že se přiznáme. Slízli jsme to nakonec všichni. Copak o to, trest jsme přijímali statečně a s pochopením, nejhorší ale bylo kázání...
Mimochodem, když jsem navštěvoval čtvrtou nebo pátou třídu, vyučoval v libické škole kanovník Záruba náboženství; nechodil jsem do něj, ale jednou jsem tam snad ze zvědavosti se spolužáky zůstal a takové vyrušování, pošťuchování, běhání po třídě a srandičky jsem nikdy nezažil; pan farář neměl vůbec žádnou autoritu; ale prý, jak říkaly babiččiny vrstevnice, v kostele držel pěkná kázání.
Čili nejhorší bylo přežít učitelčino kázání o tom, jak si ničeho nevážíme a co z nás vyroste. Přitakávali jsme, že chápeme, že si to bereme k srdci a že se to už víckrát nestane. O pár týdnů později dostala tatáž učitelka mezi dveřmi mokrou houbou přímo do výstřihu.
No co, neměla vcházet do třídy bez klepání.
Jelikož se nyní naše vlast hemží všelijakými školními výlety, je vhodný čas zavzpomínat na naše školní výlety. Jenže ta paměť.
O minimálně dvoudenních školných výletech v sedmé a v deváté třídě jsem už psal, připomínám, že se konaly do Krkonoš, respektive do Českého ráje, ale kde jsme byli v šestce a v osmičce si ne a ne vybavit. Snad v Praze? V paměti mám totiž školní zážitek z návštěvy Národního divadla, kde jsme shlédli Zápotockého hru Vstanou noví bojovníci, v níž mimo jiných účinkoval i Jaroslav Marvan a Stanislav Neumann. Nevím, proč ctěné učitelstvo vybralo zrovna tohle sugestivní představení, ale asi šlo víc o návštěvu legendární budovy, než o nějaké dramatické umění. Snad jsme tenkrát prošli i sklepením a viděli na vlastní oči základní kámen. Nemyslím však, že to bylo při legálním školním výletu, notabene v šesté či osmé třídě. Tenhle zážitek bych spíš řadil do devítky. Jako součást literární výchovy. Ačkoliv – kdyby to bylo v deváté třídě, pamatoval bych si nějakou historku z cesty, nějaký pocit, vjem, který by těsně souvisel s děvčaty. Nic takového. Buď jsem zrovna ten den nebyl ve své kůži, anebo se výlet odehrával jindy a za jiných okolností než školních.
Ale kde jsme byli v šestce nebo v osmičce? Kde? Proboha kde? A kdo to ví? Netrapte mě, napište mi...
Jedna třešňová alej patří do mých klukovských let nesmazatelně.
Na Vysočině není dvakrát úrodná půda, proto naši předkové využívali nejúrodnější pole k pěstování plodin a na zbývajících pozemcích měli pastviny nebo sady. Brzy pochopili, že pro Podželeznohoří je ideálním stromem třešeň. Snáší vysoké mrazy, potřebuje propustné, teplé půdy s dostatkem vápna a mírné jižní svahy, ale hlavně – většina tradičních odrůd je cizosprašných, relativně rezistentních a v průběhu mnoha let nepotřebuje tak časté ošetřování jako třeba jabloně. Například řez. Díky těmto vlastnostem rozsáhlé třešňové aleje i v této oblasti zaručovaly každoroční sklizeň při minimální investici. Nehledě na včelstva. Není nic krásnějšího než kvetoucí sad, kde to voní, bzučí a... Třešňovka v Malči na stráni pod kapličkou vznikla v roce 1928 na popud tehdejší obecní rady, nazvali ji Masarykův sad a její zbytky jsou patrné dodnes. Říkám si, tam se takhle zjara ale muselo fajnově randit.
Současný pohled na místní třešňovky je jiný. Krajinotvorný. Sadaři samozřejmě nemohou konkurovat levným třešním z nížin nebo z dovozu, proto pro své pozemky hledají jiné využití. Měli by ale od životního prostředí dostat povolení k vykácení jedině pod podmínkou, že někde jinde vysadí třešňovku novou. Zpustlých jižních svahů plných náletů je na Chotěbořsku habaděj. Potomci jim poděkují.
Třešňovkou zaslíbenou nám čihadelským klukům byla alej u Štěpánova. Nevěděli jsme, komu patřila, a vlastně nás to ani nezajímalo, v reálném socialismu si nikdo na nějaké vlastnictví moc nehrál. Jen co se třešně trochu zarděly, už jsme popadali kola a hůrá ke křížku. Na okraji aleje směrem k Libici totiž stával kovový kříž s plastikou Krista, tenkrát ulomenou a položenou na kamenném podstavci. To bylo naše místo. Věděli jsme, že děláme něco, co bychom dělat neměli, tušili jsme, že je tu někde hlídač se psem, ale za ta léta si nepamatuju, že by nás někdy vyrušil. Nebo někdo jiný. Přesto jsme z bezpečnostních důvodů lezli pouze na krajní stromy a kola měli dobře ukrytá v trávě, anebo připravená k nečekanému odjezdu. Co jsme utrhli, jsme okamžitě snědli, případně naházeli za tričko, abychom měli zásoby na cestu.
Stejně by mě zajímalo, jaká dobrodružství zažívají současní čihadelští kluci.
Tenkrát byly minisukně novinkou, abych navázal na včerejší téma, nikdy předtím se nic podobného v módě neobjevilo, ale nevzpomínám si, že by některá z našich spolužaček něco takového do školy nosila.
Narozdíl od současnosti oblékaly v té době miniaturní kousek sešité bederní látky pouze dívky nebo velmi mladé ženy, byť leckteré nedoceňovaly grafický tvar svých nohou. Ať tak či onak. Ty s krásnými liniemi netušily, co to s námi kluky dělá, anebo možná tušily, ale nedbaly, anebo dbaly, protože je to bavilo, a ty s dolními končetinami napodobujícími písmena či haluze v zanedbaném lese zase postrádaly soudnost. Ačkoliv, říkaly si asi, když se ti moje nohy nelíbí, dívej se jinam. Jenže to nešlo. Bůh ví, že to nešlo. Ať tak či onak.
Myslím, že minisukni nosila paní učitelka Dvořáková. A snad taky trochu i paní učitelka Stehnová. Rády sedávaly bokem na lavici, anebo si přehazovaly nožku přes nožku... A pak se divily, že jsme roztěkaní, nepozorní, že se ošíváme, že nám prostě není do řeči.
U zbývajících pedagožek si sice nejsem jistý, ale o spolužačkách vím stoprocentně, že nic takového neprovozovaly. I když... Pamět bývá šálivá, klidně se může stát, že teď moji e-mailovou schránku zavalí výhružky typu: "Ty proutníku, tak já jsem se strojila, sukýnku zkracovala, s rodiči se kvůli tomu hádala a tys měl oči jen pro hambaté učitelky."
Když vzpomínám na přelom šedesátých a sedmdesátých let, musím konstatovat, že naše školní generace té doby nebyla nijak výrazně ovlivněna módními výstřelky. O to méně, že jsme žili v malé vesničce pod Železnými horami. V Praze možná, co možná, určitě, ale v Malči?
Mladé ženy nosívaly drdoly, mladí muži dlouhé vlasy. Pokud měl někdo zástřih velice krátký, ještě kratší než na ježka, znamenalo to, že se právě vrátil z basy, anebo v lepším případě z vojny. Holohlavost byla považována za úchylku a za takovým člověkem se lidé otáčeli stějně jako za černochem nebo za zpěvákem Pepíčkem Zímou, prošel-li kolem. U mužů hrál roli i způsob česání. Dopředu na pěšinku nebo jakkoliv jinak dopředu znamenalo mladost a modernost, nahoru a dozadu klasiku, ale hlavně stáří. Tím byl také dán například rozdíl ve vnímání našich učitelů Jiřího Poděbradského a Jaroslava Kadlečka. První jmenovaný se česal dopředu, vzadu mu vlasy šlehaly límeček a po stranách zakrývaly uši, takže nám připadal děsně mladý a šíleně moderní, kdežto chemikář a později ředitel Kadleček měl vzadu výjezd mašinkou nahoru a vpředu kouty.
My kluci jsme jako účastníci povinné školní docházky dlouhé vlasy nosit nesměli. Myslím ale, že víc vadily rodičům než učitelům. V Libici jsme chodili k paní Nádherové, které jsme vždycky říkali, aby nás vzadu vzala na havla. Dodnes nevím, podle jakého Havla to vlastně bylo, protože slovo samo o sobě nic neznamená; leda havelka, což je houba. To už si víc dovedu představit stříhání podle hrnce, které se tradovalo a snad i praktikovalo. Neznáte? Hrnec na hlavu a podle okrajů šmik, šmik, šmik.
Ano, zažil jsem i to, kdy učitelé chodili mezi lavicemi a kontrolovali nás, šestnáctileté či sedmnáctileté chlapce, zda máme vlasy řádně nad límec, a když ne, okamžitě jsme museli k holiči. A třeba i v době vyučování. Tohle ale trvalo jen několik měsíců. Snad šlo o chvilkové ztopoření moci, které brzy zvadlo, a my jsme si pak už dál nosili, co jsme chtěli. Ale upřímně, nikdy jsem nebyl příznivcem příliš dlouhých vlasů. Líbily se mi vlasy Beatles v době jejich největší slávy, delší už ne, i když své úplně nejdelší jsem nosil někdy v devatenácti, sahaly mi lehce pod ramena, vojna mi je vzala, a pak už mě to přestalo bavit.
Tenkrát mě však vlasy až tak nedojímaly. Tenkrát mě víc trápily minisukně.
Dnes ráno v osm čtyřicet šest cuklo, až jsem málem spadnul ze židle. Zemská osa se ve svém naklánění zastavila a začala se zase vracet zpět. Zkuste si to s kolem z bicyklu. Vymontujte je, uchopte oběma rukama za osičku, roztočte a naklánějte. Ucítíte, že to není žádná sranda.
Psáno dopoledne
Jasně, máte pravdu, slunovrat není způsobován cukáním. Ačkoliv – ta představa: lidstvo by muselo vždycky dvakrát do roka držet všechny volně stojící a ležící předměty... Když už nic jiného, mohli jsme nejdelší den v roce slavit jako státní svátek; nějaký Václav, Cyril, Metoděj a drůbeží Jan, co to je proti dějinám vesmíru?
Psáno odpoledne
Až po výtce Harryho pána jsem si uvědomil, že můj dopolední zápis nevyzněl, jak jsem zamýšlel. Neb jsem byl líný ho domýšlet. Nápad s nakláněním zemské osy jsem slyšel kdysi velmi dávno, když jsem měl ještě velmi bujnou fantazii. Myšlenka souvisela s představou, co by bylo, kdyby se Slunce otáčelo kolem Země. Nebo kdyby tahle tělesa vůči sobě setrvávala pořád na stejném místě. Nebo kdyby Země náhle zabrzdila. Popadali bychom na ústa? Samozřejmě že nepopadali, ale ta představa... Při střídání ročních období si na tohle vždycky vzpomenu a říkávám, pozor, teď nám pod nohama cukne.
Abych se přiznal, napadlo mě to už včera večer, když jsem uvažoval, co budu dnes psát. Ale kupodivu v úplně jiné souvislosti. Totiž – další vzpomínky na školu teprve zrají, tudíž tu musím pustit trochu vaty, abych neztratil čtenáře, mám-li vůbec jaké, říkal jsem si, trochu humoru, hochu, nějakou hru by to chtělo. Všechno, co politik z největší vládní strany prohlásí nebo vykoná, politik z největší opoziční strany okamžitě neguje. A naopak. Ať jde o cokoliv. Zaměření nezaměření, program neprogram. Vsadím sto ku jedné, že kdyby růže od zítřka zavedla rovnou daň, pták prohlásí, že je to blbost, že jediné správné je přerozdělování na úkor bohatých. A že kdyby modrý souhlasil s evropskou ústavou, červený ji vmžiku odmítne. Nádherná hra. Volič je divák, volič je hlupák. A my ostatní se bavíme. Ale protože jsem se zařekl, že tady nebudu psát o politice, nikdy a za žádných okolností, vybavila se mi hra náhradní, hra trošičku té první podobná, hra na Co by, kdyby. A tak jsem ji použil.
Zítra už budu zase jen vzpomínat, dědečku. Fakt. Čestný blogerský.
Dokázal jsem během jednoho dne ujet na kole šedesát sedm kilometrů kopcovitou krajinou Žďárských vrchů, takže nejsem tak úplně na odpis. Informace vynikne pouze, pokud dodám, že na bicykl sedám nanejvýš desetkrát za deset let.
Daleko raději mám a daleko častěji proháním in-lajny, a to už od doby, kdy ještě nebyly tolik in. Tenkrát vypadal starší člověk na kolečkových bruslích směšně. U nás tak vypadal. V cizině se mi nikdo neposmíval.
No, pochlubil jsem se, nyní k věci. Na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let dvacátého století patřilo ke klukovskému životu jízdní kolo. Naprosto přirozeně. Ale už jsme si nedovedli představit, že by někdo z dospělých té doby – a když říkám dospělých, myslím tím i padesátníky – jezdil na kole jen tak pro zábavu nebo je používal jinak než pouze jako prostředek k přemístění z bodu A do bodu B.
A úplně nemyslitelné bylo, že bychom museli nosit cyklistické přilby. Pravda, někdy v páté třídě jsem se šeredně vymázl, dodnes díky lehkému otřesu mozku nevím, kde přesně, ale zato si pamatuju, že jsem domů dorazil po svých a že mi jich babička chtěla pár vrazit, protože jsem přišel potlučený. Měl jsem tehdá ještě malé dětské kolo, vezl jsem bráchu na rámu a jeli jsme s dalšími vrstevníky ke Kamennýmu za holkama.
Ale neodbočujme. V druzích kol nebyl příliš velký výběr a jak už jsem naznačil v předešlých dnech, měli jsme většinou esky nebo favority. Vyznačovaly se takzvanými berany, řídítky, která měla tvar beraních rohů. V poloze dole, tedy normální, sloužila pro rychlou jízdu, protože přitom musel být člověk sehnutý v hlubokém předklonu, což možná prospívalo aerodynamice, nikoliv však vážnosti před děvčaty. Takže jsme měli permanentně povolený šroub, abychom mohli řídítka zvedat nahoru a tím se dostat do přirozeného posedu. Ostatně – můžu potvrdit, že jedině se zvednutými řídítky se na rámu dala bezpečně vozit spolucestující. Neustálým zvedáním a spouštěním řídítek však docházelo v místě tření k určité reakci, takže trubka praskla a bylo po machrování. Mně se to nestalo, ale viděl jsem takové případy.
Rád jsem vozíval dívky na rámu. Psycholog by v tom možná našel symboliku a kdesi cosi, vem ho čert, nám stačilo, jen si to představte, když jsme měli holku tak blízko u sebe, mezi koleny,
a v objetí, s nosem ve vlasech, a malinko s jejím strachem, neboj, přitiskni se...
Přemýšlím, kterou tehdejší spolužačku bych dnes vzal na rám a ve které grotesce bychom účinkovali.
Úplné zápisy vzpomínek jsou na http://prosim.webpark.cz
Klikněte v Odkazech na Aktuální
|
Ať chci nebo ne, při školním vzpomínání se mi vybavují historky z pozdější doby, byť už také notně staré. Například Tonda, služební řidič Mladé fronty. Měl alergii na policajty. Když jsme dělali reportáž ze setkání pionýrů v Hradci nad Moravicí, asistovali tam. Ale asistovali také při tom, když si náš řidič zabouchl klíče do kufru auta. Příslušníci VB se snažili dovnitř dostat různými otvory, byli všelijak umazaní a Tonda se jen tetelil radostí, jak se kluci snaží a kolik těch chlápků v uniformách okolo něj běhá. |
Jako žáci základní školy jsme si mezi sebou samozřejmě říkali ty vole. Byli jsme za to dospělými okřikováni, proto jsme před nimi přešli ke konspirač-nímu ty vado, což už jim tolik nevadilo.
Tenkrát jsem si myslel, že je oslovení ty vole záležitostí dětí a že s věkem zmizí. Celkem logicky, protože proč by nás rodiče nebo učitelé přesvědčovali o neslušnosti tohoto výrazu, kdyby ho sami užívali. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že nejde o oslovení, ale o jakýsi tik (jehož odborný název jsem už zapomněl), kterým si člověk vypomáhá v komunikaci, protože mu to pomaleji myslí. Potřebuje zkrátka pauzičku, aby dokázal formulovat myšlenku. Čímž to nemá s věkem nic společného. Jsou lidé, kteří ve svém projevu mívají až devadesát procent takových tikový slov.
Jako žáci základní školy jsme však měli i jiná oblíbená slova. Vím, že bylo velmi módní třeba neoxiduj ve smyslu nevytahuj se nebo neotravuj. Také jsme o někom říkali, že má prdu. Zejména o učitelce, když přišla oblečená jinak, než bývalo obvyklé. Kape ti na karbid – další oblíbené rčení znamenající, že oslovenému přeskočilo. Ve stejném významu bylo ruplo ti v bedně nebo máš o kolečko víc. Jsi pako bylo totéž, co jsi vůl anebo kráva. Jeden můj spolužák z vysoké školy pojem obohatil průpovídkou: "Musel jsem si vzít sako, připadám si jak pako." Ironií osudu je, že dnes pracuje v parlamentu a tato část oděvu je jeho denní uniformou. Pak jsme také používali nekafrej či necintej, jsi vadnej a jsi pošahanej, nebo co? A když jsme se nečemu divili, říkali jsme já padám. Něco bylo fajn a ve stejném smyslu bylo epesný, ačkoliv vlastně dodnes nevím, co to znamená...
Teď by měla následovat sprostá slova, která jsme si tenkrát s gustem vychutnávali. Ale následovat nebudou, protože jsem si je už v té době nijak neoblíbil, nepoužívám je ani nyní a nehodlám na svých zvyklostech nic měnit.
Venku horko, klimatizace vrní, ženám se scvrkává textil na těle, budou padat rekordy.
Stejně si ale myslím, že když jsem byl kluk, slunce takhle sálalo každý den celé prázdniny a jen sem tam sprchlo. A protože to říká každý v každé genaraci už stovky let, něco na tom asi bude...
Laskavý čtenář, je-li nějaký, mi tento týden promine, budou-li tu v zápisech nepravidelné mezery. V některých dnech zavítám mimo síť sítí a ve čtvrtek na milované Chotěbořsko, kde hodlám čas trávit jinak, než vysedáváním v internetových kavárnách u počítače. I když, kdo ví?
Měli jsme učitele, který přišel na hodinu a chyběl mu jeden celý přední zub.
Mezera, že by tudy projel náklaďák. A protože se tím změnily fyzikální vlastnosti jeho úst, šišlal. Bral to ovšem s humorem a ochotně nám vysvětlil, co se mu stalo. Tato jeho oficiální verze se bohužel nedochovala, pamatuju si pouze, že jsme za jeho zády spekulovali o dvou možnostech, ale nemohli se ani pro jednu rozhodnout. Zaručeně pravdivá byla informace, že ho manželka praštila kastrolem. Za stejně pravdivou se však považovala i noční cesta z vísecké hospody. Anebo případně spojení obojího, to znamená cesta z hospody a proto ten kastrol.
Sotva se pedagog v několika týdnech odnaučil šišlat, zubař mu vlepil zub nový (nebo mu vyrostl?) a chudák pan učitel fiflal fafe, čili opět.
Z dětství si nepamatuju na žádné malečské záplavy. Nebyly ani později. Proto mě udivuje, co se tam teď děje. Pamatuju se, jak se občas vylila z břehů Doubravka nebo Cerhovka, ale nikdy s takovými následky. Nanejvýš vždycky odplavaly kupky sena.
Cerhovka je nenápadný potok, který se vlévá do Doubravky nad Libicí a který je od Bezděkova v délce asi dvou kilometrů regulovaný, to znamená, že teče rovnou, vydlážděnou strouhou, a to pěkným fofrem. V dobách našich klukovských her se ale klikatil údolím jako čmáranice předškoláka a na jeho březích rostly vysoké stromy. Myslím, že vrby a olše. Předkové k němu navezli obrovské balvany a snažili se jimi vyspravovat zákruty. Voda si však moc poroučet nedala a hledala si stále nová a nová koryta, přičemž ta stará zanášela. Několikametrovými plochými kameny byly také vytvořeny mostky, po kterých se dalo Cerhovku překročit suchou nohou. Cerhovka vlastně teče po dně rozlehlého rybníka, který se tu nacházel před dvěma a více staletími. Na konci šedesátých let minulého století jsme si hrávali na zbytcích jeho hráze. Byla zarostlá vzrostlými olšemi a všelijakými keři a tvořila nepropustnou džungli. Dole pod hrází se navíc rozprostírala divoká rákosová plantáž. Jednou v létě jsme si s Jardou Dymákem v džungli postavili stan a několikrát v něm přespali. Stan nebyl odnikud vidět. A právě tím, že Cerhovka tekla bývalým rybníkem, mohla se rozlévat jen omezeně, protože jí bývalé břehy víc nedovolily. Plocha se dala využít pouze jako louky a také se tak léta letoucí dělo. Kolektivní zemědělství však potřebovalo ornou půdu, proto vykácení stromů, proto rozhrnutí hráze, proto odvoz kamenů, proto regulace potoka. A bylo po romantice. Vody z hor nyní tečou rychle a bez překážek rovnou do Doubravky.
Odborníci tvrdí, že je půda poškozená dlouholetou chemizací a používáním těžké techniky, tudíž vodu z přívalových dešťů nedokáže vsáknout, jak tomu bývalo v dobách našich předků. Moderní evropská společnost už nepotřebuje takové množství orné půdy, není například efektivní cokoliv pěstovat v podhorských oblastech. Nejvyšší čas vrátit Cerhovce její klikatý tok a vysoké stromy. A nejen Cerhovce.
Říká se, že pokud nás napadne pes, je účinné nepanikařit, nedát na sobě znát strach, neutíkat, naopak, klidně stát a hlavně – nedívat se zvířeti (promiň Harry) do očí, protože to potom vezme jako výzvu a zaútočí.
Stalo se mi včera, když jsem jel v metru. Přišel revizor a kontroloval všechny kolem. Ve voze, při jízdě. Stál jsem, držel jsem jednou rukou v podpaží tašku, druhou sám sebe za tyč, nepohnul se, jako bych nevnímal, jako bych byl neviditelný, jako bych v celém vlaku cestoval sám. A fungovalo to. Byl jsem sice připravený ukázat platný cestovní doklad, pokud by mi revizor strčil odznak pod nos a vyzval mě k tomu, ale on to neudělal. Ostatní zkontroloval, jen mě ne. Jako by mě opravdu neviděl. Buď působím seriozně, že prostě není možné, abych podváděl, anebo vypadám jako blb, s nímž není radno se pouštět do křížku.
Jak už jsem psal, dojížděli jsme z Libice do Malče do školy autobusem. Měli jsme takzvané měsíční žákovské jízdenky. Na začátku školního roku jsme si obstarali průkazku, kterou jsme si nechali potvrdit v ředitelně školy a poté na ČSAD v Chotěboři. Průkazku jsme potom vždy v prvních dnech každého měsíce ukázali řidiči autobusu a on nám vydal jízdenku. Papírová průkazka bez fotografie měla velikost malého sešitku na slovíčka a spolu s jízdenkou jsme ji vsouvali do obalu, který jsme si za tím účelem koupili. Obal tvořil jakousi kapsu, byl vyrobený z průhledné umělé hmoty a po okrajích obšitý červenou nebo zelenou koženkou. Občas se na linkách, kterými jsme jezdili, objevil nevrlý řidič, který vyžadoval, abychom mu průkazku s jízdenkou ukazovali při každém nástupu do autobusu, ale protože jsem již tyto muže znali, věděli jsme, kdy pro doklad sahat a kdy ne. Většinou jsme nesahali. Kupodivu, protože cestou domů v našlapaném autobuse nebyla o nějaké to sáhnutí nikdy nouze.
Revizory jsme zažívali výjimečně. Ráno o půl osmé přijel od Malče autobus do Libice, aby nás naložil a zase se přes Suchou, Lány a Předboř vydal do Malče. Pokud přijel s cestujícími, obvykle všichni v Libici vystoupili. Kdo zůstal seděl, byl stoprocentně revizor. Ale nevzpomínám si, že by kvůli tomu někdo ze spolužáků nenastoupil. I kdyby u sebe zrovna neměl průkazku s platnou jízdenkou, protože si ji třeba zapomněl doma, čekala by ho jen domluva, protože i sebedrsnější revizor chápal souvislosti a věděl, že si nikdo z nás nestřihá každodenní cesty do školy jen tak pro zábavu.
Ačkoliv, mám takový dojem, a nevím proč, jako žák jsem potkával pouze revizorky. Ženy. Chápavé ženy. Možná proto se kontrolních orgánů dopravce nebojím. A když už někdy jedu neúmyslně načerno a uvědomím si to, v mžiku mi začnou po zádech stékat praménky potu, dech můj ztěžkne, obličej zesiná...
Malečská škola měla vlastní fotbalové hřiště přímo u školy, navíc oplocené, takže nehrozilo, že by na něm někdo pásl krávy či jiný dobytek, ačkoliv to tak někdy mohlo vypadat, soudě podle toho, jak jsme se mezi sebou titulovali.
O jiném malečském hřišti té doby nevím. Nejbližší a nejvíce podobné hřišti opravdovému nacházelo se ve Vísce a už tenkrát mě udivovalo, že taková malá víska a má takové pěkné sportoviště. Že tam trávu vesele spásala hejna hus, mi nedocházelo. Husy jsou ptáci, nelétají sice, ale matabolismus mají v pořádku.
Stejně tak mě v té době fascinoval Bezděkov, který, ač malý a nevýznamný, vlastnil nádherné volejbalové a tenisové kurty s opravdovou červenou antukou a později i hokejovou plochu s mantinely, pravda, jen tehdy, když mrzlo. A Libice, střed světa, nic. Snahy byly, ale po čase skutek utek. Například u nás na Čihadlech v místech, kterému se říkalo Plac a kde dnes stojí rodinný domek, starší kluci vybudovali jednoduché volejbalové hřiště vysypané jemným štěrkem šedomodré barvy, nechyběly ani dva kovové sloupky po stranách. Vydrželo dva roky. Tři, ať jsem dneska bez večeře. Poněkud delší životnost mělo nohejbalové, volejbalové a tenisové hřiště v jednom, které se rozprostíralo v zámeckém parku na mýtině mezi stromy. Ano, tenhle plácek si naše generace notně ošlapala. A když už nic jiného, dalo se na něm dobře jezdit na kole pořád kolem s kolem dokola až do zblbnutí. Jako na ploché dráze. Moderní tenisový kurt za školou je jiná kapitola. Vybudovali ho sice vrstevníci, ale už jako dospělí.
Malé malečské hřiště u školy bylo stejně nejkrásnější. Ne tím, jak vypadalo, ale proto, že po něm právě touhle opojnou jarní dobou běhaly holky, kterým se zapalovala lýtka.
Libice nad Doubravou má fotbalové mužstvo. A vlastní hřiště. Dozvěděl jsem se to z internetu. Držím jim palce. Jen mě udivuje, že se hrací plocha nachází uprostřed vesnice a areál nemá parkoviště pro auta. Co kdyby třeba někdy hráli se Spartou?
Naše genarace měla hřiště Pod skálou, čili za kravíny dole u Doubravky. Relativně rovná travnatá plocha byla opatřena dvěma brankami z klád, ale bez sítí, a co si pamatuju, čáry se vápnem vyznačovaly jen jednou, a to při nějaké hasičské akci, jejíž součastí byl i přátelský fotbal. Aby pořadatelé dodrželi přesný obdélník, museli ve východním rohu vpravo od branky vyjet malinko do svahu. Šlo ale opravdu o výjimečnou událost, jinak jsme hráli bez čar a nikomu to navadilo. Horší byla řeka. Tekla velmi blízko, takže při razantnější hře míč často končíval ve vodě. A protože jsme měli jen jeden, někteří si vedle fotbálku dopřávali i nedobrovolné koupele.
Jedinečnost tohoto hřiště však spočívala v něčem jiném. Tráva se nesekala příliš často, a když už, tak technikou, kterou jezeďáci používali při kosení běžných luk, čili nesekalo se přiliš často proto, že trávu spásala Peškova kráva. Peškovi bydleli za vodou v Libické Lhotce ve mlýně – už jsem se o tom zmiňoval 4. února -, žil s nimi muž, který mluvil slovensky, kulhal na jednu nohu, jmenoval se Janko a pásl krávu, kde se dalo. I na našem hřišti. Copak o to, na spaseném pažitu se běhalo náramně, jenže v zápalu boje se člověk občas nevyhnul a uklouzl...
Ale zase jsme si říkali, ještě že nemají přežvýkavci tak rychlý metabolismus jako ptáci.